Vážení přátelé, s časovými možnostmi na tom momentálně nejsme příliš šťastně, nicméně myšlenky v nás bují, a rozhodně bychom si neodpustili vás o ně připravit.
Pro dnešek alespoň malý bonmot. S doposud němým úžasem sleduji hysterii, která se spustila kolem AbL. Překvapuje mě, jak jsou všichni udiveni, ale zároveň i to, jak se minulost v AbL stala diskreditující i pro mnohé schopné lidi. Přitom AbL není žádná zločinná organizace. Takto důsledně jsme měli odmítnout bývalé příslušníky a spolupracovníky StB, ti však ve svých funkcích vesele přežívají.

Musím se přiznat, že už se delší dobu poněkud přestávám orientovat v tak zvané lékařské krizi. Vnímám občasné zprávy o dohodě, které jsou následně dementovány, a dohodnuté je rušeno, ale jde to jaksi pod mou rozlišovací schopnost. Celá ta situace mě dosti otravuje a sleduji ji jen s krajním znechuením. Není to však u mne nové; tato zatrpklost jest přítomna již od začátku celé demonstrace.

Lékaři, maskující se za -- na můj vkus poněkud morbidní a nemravný -- slogan plný nejrůznějších exitů, exotů a exodů, sice mají mé pochopení, nikoliv však sympatie. Mzda, jež dostávají za svou velmi náročnou práci, je věru mrzkým žoldem. Leč brát si jako rukojmí slabé a nemocné, je dle mého zbabělé až barbarské. Jejich odchod se mě osobně až tak netýká, neboť nejsem častým hostem nemocničních ústavů, avšak denně na ulicích potkávám stovky, tisíce starých lidí, kteří lékařskou péči potřebují.

Uvědomuji si, že situace v českém zdravotnictví je dlouhodobě neřešená a že ze strany lékařů bylo třeba vyvinout nějaký tlak, aby se s tím něco dělalo. Jejich požadavky jsou v zásadě dvojího typu: jednak peněžní a jednak debyrokratizační. Obojí je správné. Leč házet vinu na politiky není na místě; vždyť kolik ministrů zdravotnictví bylo lékařů, a kolik poslanců je lékařů. Mám skoro pocit, že toto řemeslo je v našem parlamentu zastoupeno snad nejlépe ze všech. Ale výsledky nejsou vidět. A nejsmutnější na celé věci je její načasování. Když konečně přišel ministr, který chce zdravotní reformu provést, a dokonce k tomu má i dost hlasů ve sněmovně, přijde taková revolta. Skoro to vypadá, že lékaři doufali, že ministr tlak neustojí a padne (a s ním i plánovaná reforma) a vše zůstane při starém. Je všeobecně známo, že odbory prudké změny poměrů příliš v lásce nemají...

Nakonec to snad vypadá, že k nějaké dohodě dojde. Pro naše pacienty je to určitě dobrá zpráva. Avšak říkám si, že je to možná škoda. Bylo by zajímavé a velmi poučné sledovat, jak by se situace vyvíjela, pokud by doktoři opravdu odešli. Došlo by k prudkému zhoršení kvality lékařské péče, slabí a nemoní by umírali, a pokud by to tak pár desetiletí vydrželo, jistě by se to odrazilo v kvalitě genetického materiálu českého národa. Ať žije Darwin!

Nejprve věnujme omluvu čtenářské obci, která již netrpělivě volá po pokračování našeho ústavního afrického seriálu. Prodleva od prvního vydání je neúnosně dlouhá, a snad se napříště nebude opakovat. Připomeňme nejprve, že v prvé části jsme se zaobírali Preambulí, Prvním článkem a Hlavou jedna Ústavní listiny Republiky gabonské. Narazili jsme na mnohá lokální specifika a porovnali je s rámcem středoevropským.

Druhá hlava Ústavy se věnuje moci výkonné. Ta je v Gabonu reprezentována prezidentem a vládou. Budeme sledovat, jak se liší ústavní pozice obou veličin oproti tomu, co známe z české kotliny. Úvodem ještě poznamenejme, že právě v této části byly v posledních dnech roku 2010 provedeny dílčí změny. Pravomoci prezidenta byly posíleny zejména v oblasti vojenské.

Podobně jako u nás je prezident republiky hlavou státu a zastupuje jej navenek. Je volen přímo na dobu pěti let, přičemž smí být zvolen pouze dvakrát po sobě. Systém volby je většinový a probíhá obdobně jako u nás volby do senátu. Výsledky voleb vyhlašuje Ústavní soud. Ten také rozhoduje o případných stížnostech do jednoho měsíce od jejich podání. Podání smí být provedeno nejpozději 15 dnů po vyhlášení výsledku voleb.

Připomeňme, že první prezident svobodného Gabonu Omar Bongo přitom vládl od roku 1967 do své smrti roku 2009. Mohli bychom to přirovnat ke klauzuli z prvé československé ústavy 29. února o prvním prezidentu.

Prezident skládá na začátku svého mandátu před členy Parlamentu a Ústavního soudu tuto přísahu: Slibuji napnout všechny své síly ve prospěch gabonského lidu k zajištění jeho blahobytu a uchránění jej od všeho špatného. Slibuji respektovat a chránit Ústavu a právní stát, poctivě plnit všechny povinnosti vyplývající z titulu mé funkce a býti spravedlivý ke všem. (viz čl. 12)

V případě prezidentovy nemoci přecházejí jeho pravomoci kromě těch vyjmenovaných v článcích 18, 19 a 116 na předsedu Národního shromáždění, popřípadě Senátu a v nejhorším na místopředsedu shromáždění. Takový zástupce však musí býti schválen Ústavním soudem, absolutní většinou členů vlády nebo obou komor Parlamentu. Tyto podmínky jsou tedy velmi restriktivní. Avšak akcentujme na tomto místě obecně velmi významnou roli Ústavního soudu ve vztahu k prezidentovi. Jakpak by se tato ústava líbila Václavu Klausovi?

Nyní se konečně seznámíme s podrobnostmi funkce prezidenta, která je pochopitelně neslučitelná se všemi ostatními ústavními funkcemi. Prezident předně jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh pak i ostatní ministry. Gabonský prezident dokonce svolává a předsedá zasedání vlády a připravuje program tohoto jednání. Čili se přímo podílí na exekutivní činnosti. V těchto věcech však může být zastoupen premiérem.

Navíc i v případě schvalování zákonů má Gaboňan navrch. Může totiž parlamentu vrátit zákon k dalšímu projednání a žádat i konkrétní změny textací některých článků. A k přehlasování prezidentova veta je zapotřebí dvoutřetinové většiny všech poslanců. Podle čl. 18 má prezident právo z vlastní iniciativy nebo na základě doporučení vlády či národního shromáždění vyhlásit referendum o věcech týkajících se principů dle Preambule či Prvního článku Ústavy (nejen proto jsme upozorňovali na jejich precizní znalost).

Následný článek devatenáctý vkládá prezidentovi do rukou moc rozpustit Národní shromáždění, ale až po konzultaci s premiérem a předsedy obou komor. Avšak toto smí provést pouze dvakrát během svého mandátu. Následují legislativní volby v intervalu 30 až 45 dnů po rozpuštění. I zde vidíme, že Ústava gabonská vyniká svou přesností. Doplňme ještě, že článek 116 se týká možnosti revize Ústavy, výsledku hlasování apod. a není příliš zajímavý.

Do pracovní náplně prezidenta spadá také jmenování vysokých státních úředníků, vojenských činitelů (a u nás bychom dodali univerzitních profesorů) a vítání nových velvyslanců. Rovněž má právo udělovat milost a vystoupit na půdě Parlamentu. Ostatní akty činěné prezidentem musí být kontrasignovány předsedou vlády.

Seznámili jsme se dnes s první polovinou Hlavy druhé, která vyjmenovává pravomoci prezidenta republiky. Seznali jsme, že jsou poměrně rozsáhlé, v mnohém jdou dokonce nad rámec ústavy francouzské, která v Gabonu pochopitelně sloužila jako vzor. Příště pokračujeme vládou!

Vypravit se do Berouna vlakem, to chce věru odvahu. Obzvlášť v zimě, kdy padá sníh, nebo na jaře, kdy ten sníh taje, nebo v létě, kdy je horko, nebo na podzim, když padá listí. Sebrali jsme tedy odvahu, a vydali se na odpolední vlak číslo 8840 s odjezdem ve 14:45 z Wilsonova nádraží. Shodou okolností těsně po příchodu do staniční budovy jsme si vyslechli hlášení, že předchozí vlak s odjezdem ve 14:15 byl bez náhrady zrušen. Usoudili jsme, že tím spíš náš vlak pojede včas, aby nabral zklamané cestující, ale o to zároveň bude plnější.

Po příchodu na nástupiště jsme se stali svědky komické scénky spojování souprav. Naše pobavení však bylo poněkud kyselé, neb se jednalo o dvě jednotky City Elefant (sic!), které tvořily právě náš vlak. Přestože ajznbónů okolo bylo přehršel, nikdo neměl recept na přinucení řídícího systému, aby soupravy spojil. Na odjezdové tabuli pomalu začalo naskakovat zpoždění, posléze se dokonce přepsala informací o odjezdu následujícího vlaku do Řevnic. Po zhruba 25minutovém boji jsme konečně vyjeli ze stanice. Ale jen první jednotka (naštěstí ta naše), ta druhá zůstala na místě. Stalo by se něco, kdyby to takto udělali rovnou, bez zpoždění?

Jaké nastalo ve voze zděšení, když pak přišel průvodčí nám oznámit, že náš vlak do Berouna jede jen do Řevnic a v některých zastávkách nebude zastavovat! Pochopitelně nejvíc rozezleni byli ti, kdož chtěli vystoupit v projížděných zastávkách. Pan průvodčí navíc bezelstně přiznal, že nám tuto informaci měl přijít sdělit již v Praze, ale nějak mu to nevyšlo... Kupodivu vyvázl bez zranění. Coby Konzultant, poradil jsem mu, že mohl využít vlakového rozhlasu. A on si mou radu skutečně vzal k srdci a po pár minutách jsme byli jeho prostřednictvím zpraveni o tom, že vlak z důvodu zpoždění projede stanici Dobřichovice. Vybavil se nám Troškův film a nesmrtelná hláška "nestavíme, máme zpoždění!" Dle reakce ostatních cestujících bylo zřejmé, že minimálně půlka vagónu byla dobřichovičtí. Nakonec jsme v obci přece jen zastavili. Tentokrát však nádražní rozhlas dal cestujícím vědět, že dál to nejede. Do Berouna až dalším vlakem.

Když se před pár lety spouštěl v Praze provoz příměstských linek, pro inspiraci si autoři zajeli do Německa, kde již po desítky let cestující znají S-Bahn, S jako schnell. I proto se produkt pojmenoval eSko. Avšak parazitovat na zavedeném jménu nestačí, je třeba převzít i zavedenou kvalitu. A to se Českým drahám ani zdaleka nepodařilo. Zejména na berounské lince jsou problémy na denním pořádku. Konečně nejlépe to vystihla jedna paní, když musela v Dobřichovicích přestupovat: "příště jedu autem". Ať žije veřejná doprava!

Španělský list El Pais včera informoval o zajímavé perličce, kterou se mu podařilo vyčíst v dokumentech ze serveru WikiLeaks. Vloni zesnulý prezident Omar Bongo podle ní z peněz Banky středoafrických států (BEAC) přečerpal necelých 30 milionů eur ve prospěch politických stran Jacqua Chiraca a posléze také i milého Nicolase Sarkozyho. Podle serveru Afrik.com přitom nejde o překvapující objev. O něčem podobném se šuškalo již v roce 1981 při Chiracově prezidentské kampani. Údajně i prezident Valéry Giscard měl být částečně financován z peněz afrických států.

Zajímavé je, jak se ke skandálu postavila francouzská média. Opět dle Afrik.com, na němž zpráva visela jako headline, například Le Monde, hlásná trouba Elysejského paláce, informaci rovnou hodil do koše s tím, že je nepodložená. To Radio France International na svém webu publikovalo krátkou zprávu, v níž cituje gabonskou vládu, podlé níž to není pravda. Naproti tomu relativně nezávislý server Les Echos o skandálu přináší poměrně podrobné zprávy.

Vykořisťování Afriky tedy dál úspěšně pokračuje. Nevěřme proto západním vládám, když hovoří o rozvojové pomoci, neboť není upřímná. Ostatně i současná situace v Pobřeží Slonoviny představitele EU zajímá jen proto, že tato druhá nejchudší země planety je zároveň největším producentem kakaa. A co bychom si počali bez čokolády?

Pár relevantních odkazů:
http://www.afrik.com/article21609.html
http://www.rfi.fr/contenu/le-gabon-qual ... omar-bongo
http://www.lesechos.fr/economie-politiq ... 309997.htm

PS: další pokračování seriálu o gabonské ústavě vyjde během několika málo dní!